Koně a já

Už jako malá jsem milovala zvířata a především koně. Snad to bylo ze smutku po ztraceném malém růžovém poníku, kvůli oblíbenému seriálu, nebo jen náhoda... Pořádně jsem začala jezdit v jedenácti letech, ale to bych předbíhala. Než se tak stalo, musela jsem si vystačit s tím, že mě občas někde za dvacku povodili na poníkovi. jako malá jsem si taky psala "koňský deník". A proč zrovna deník? Je to jednoduché. Téměř denně tento sešit viděl nové zápisky. zapisovala jsem si různé teoretické záznamy s nadějí, že to jednou vyjde a já budu opravdu smět jezdit.

Já a sestra jako malé - setkání s koníčkem :)

Mohlo mi být asi 10, když jsme byli u jednoho známého na domku ve vesnici. Sousedila s ním jedna rodina, která měla zhruba stejně starou dceru jako jsem byla já a ta měla koně. Takhle začalo moje první ježdění. Roční hřebeček hucula Kaštánek (opravdu měl kaštanovou barvu) byl patřičně divoký, ale byl to koník na kterém jsem poprvé klusala. Samozřejmě to byl silný zážitek - hlavně na druhý den. Ti co na koních delší dobu jezdí, určitě ví, co se stane začátečníkovi, který se neumí patřičně držet, při klusu na neosedlaném koni - ano správně - posune se a narazí si o kohoutek patřičná místa... (ten, kdo neví kde a co je kohoutek, tomu doporučuji prostudovat patřičnou literaturu). Tento zážitek mě ale neodradil od dalšího ježdění - ba naopak. Na cval jsem si sice musela ještě nějakou dobu počkat a na Kaštánka mi zbyla jen vzpomínka na několik víkendů, neboť jsme tam nejezdili často a po nějaké době byl Kaštánek prodán.

Když mi bylo 11 let, podařilo se mi konečně rodiče přemluvit, aby mi dovolili dojíždět ke koním. Dětský ranč Hlučín se tak stal místem, kde mi byly vštípeny základy ježdění a péče o koně. První koník, se kterým jsem zde přišla do styku byla hnědá kobylka (opět) hucula Cidra (není se potom čemu divit, že mi huculové přirostli k srdci). Zrovna pršelo, koně se přivedli mokří z pastvy a museli se vysušit. Popadla jsem tedy slámu a začala Cidru vytírat dosucha. Abych vše uvedla na pravou míru - tohle ještě nebyl začátek mé "jezdecké kariéry". Pro začátek a údajně i kvůli věku (teď už vím, že je to nesmysl) jsem byla zařazena do voltižního družstva (Ty, kteří neví co je to voltiž ušetřím dostudovávání literatury a prozradím, že se jedná vlastně o gymnastiku na cválajícím neosedlaném koni.). Tenhle sport jsem provozovala více než rok. Jezdili jsme na kobylce slezského norika jménem Dárka, občas na křížence chladnokrevníka Idě a občas na mojí milované Cidře. K jiným koním jsem se prakticky nedostala - až 20.října roku 2001, kdy jsem na den koně vyhrála závod zručnost pony se strakatým poníkem Aloiskem. Tak začalo naše přátelství. V zimě jsme místo voltižování začali jezdit na ponících (na voltiž byla zima a halu jsme neměli). Já si vždy zabrala Aloiska pro sebe a stali jsme se nerozlučnými přáteli. I když do stáje chodilo kolem 40 lidí denně, Aloisek mě mezi nimi rozeznal. I tak krásné období bohužel končí. Nelíbil se mi přístup některých lidí ke koním, voltiž jsem dělat nechtěla a tak jsem z ranče odešla.

Aloisek (Autorka fotografie: Michaela Ryzáková)

Nebylo to ale nadlouho. Po nějaké době jsem to nevydržela a protože nebylo kam jinam, na ranč jsem se vrátila. Tentokrát to ale bylo o něčem jiném - konečně jsem začala jezdit v sedle. Byla to i příležitost jak se ještě vídat s Aloiskem, i když už to nebylo tak jako dřív. Taky přišel můj první cval na koni v sedle. Byla jsem na lonži na hannoverské kobyle Rossettě (Siska). Sisi byla trvdohlavá a já bych na ní teda začátečníka neposadila. Při mém prvním nacválání i při několika dalších jsem skončila na zemi. Siska si totiž velice ráda do toho cvalu "povyskočila" (vyhodila zadními do vzduchu). Po několika neúspěšných pokusech jsem to konečně useděla a poznala kouzko nejkrásnějšího chodu koně. Rossettu jsem od té doby nejela. Při jěždění jsem si ale velice oblíbila 2 kobylky. Tmavou hnědku kříženku hucula (ano, opět) a araba Miky - byla to dáma a nesnášela nudu. Člověk si s ní musel na kolbišti stále "hrát" aby se z nudy neplašila. Miky taky milovala skákání. Když jsme trénovali na kolbišti po parkurech a zůstaly tam překážky, měla jsem co dělat abych ji udržela. Koně s takovou vášní pro skoky jsem už v životě nezažila. Tou druhou kobylkou byla haflingerka Gonia. Na té jsem nejraději jezdila bez sedla. Byla taky první na které jsem zkoušela skákat a taky jsme se brzy staly kamarádkami, i když už to nebylo takové jako s Aloiskem. Bohužel i tyto krásné dny skončily - bohužel kvůli koním, ale díkybohu kvůli tomu co se tam dělo. Někteří (podle mě neoprávněně a zbytečně) bili koně, trenérka na nás byla sprostá a spousty dalších věcí které mě přinutily to udělat znovu - opustit Dětský ranč Hlučín. Tentokrát už navždy.

Pinďa

Samozřejmě, že jsem nezopakovala tu samou chybu jako tenkrát, a již před svým odchodem jsem měla zajištěn jiný přístup ke koním. Měla jsem to blízko z domu (asi 15 minut chůze), majitelé se zdáli velice příjemní a hlavně se mi naskytla možnost nahlédnout do westernového světa. Byly to ty nejlepší chvíle u koní jaké jsem kdy zažila. Tato soukromá stáj rodiny Bujnochů mi naskytla to, po čem jsem toužila. Dostala jsem na starost poníka jménem Pinďa a s ním jsem si mohla pracovat jak jsem chtěla. Ježdění bylo omezené, protože Pinďa byl přecejen pinďa, ale mi to nevadilo. Mohla jsem totiž zkoušet práci ze země, napojení a podobné věci, které mě vždy zajímaly. Nikdy jsem neviděla, že by Jonáš Bujnoch nebo jeho rodiče koně někdy bili. Pro ně byli koně partneři - ne nástroje pro zábavu. Kromě Pinďi jsem se ještě starala o kobylku plemene quarter horse Osteu, která tenkrát čekala hříbě - krásného hřebečka. S Pinďou, Osteou a dalšími koňmi jsme chodili na procházky. Nechávali jsme je se pást a zatím jsme trhali třešně, nebo dělali jiné vylomeniny. Dost času jsem také strávila sezením u ohrady a pozorováním Jonáše. Tenkrát se k nim - už si nepamatuji za jakých okolností - dostala kobylka českého teplokrevníka Velvana. Měla spoustu špatných návyků a byla nedůvěřivá. Během měsíce s ní Jonáš udělal zázraky. Tímhle začala série věcí, kvůli kterým jsem tam musela skončit. Kterou holku zblázněnou do koní by nezaujal kluk, který umí perfektně pracovat s koňmi, má dlouhé blond oči a kouzelné oči? Ano - tenkrát jsem ho tak viděla. Byla jsem zamilovaná až po uši. Tohle by sám o sobě nebyl problém, protože jsem byla vždycky stydlivá a nikdy bych tohle nikomu nedala najevo jako první, jenomže... měla jsem spolužačku - strašně přitrefenou a sebevědomou, která mě nějakým záhadným způsobem přinutila navlíknout se do světlemodrých šatiček a promenádovat se okolo. Bylo to zrovna v době, kdy jsem nemohla u koní pomáhat, protože jsem měla něco se zápěstím. Nedivím se, že se kvůli tomu Jonáš na mě naštval a okamžitě mě vyhodil.. Tímto skončilo moje nejkrásnější období u koní. Hned když mi řekl, co ho štve - ještě předtím něž mi řekl že už tam nemusím chodit - jsem věděla že jsem udělala blbinu a chtěla jsem se omluvit... byl ale rychlejší a já mu nestačila skočit do řeči. Hrozně dlouhou dobu jsem se cítila strašně trapně a nepřišla jsem se podívat ani na koně k ohradám - ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem se bála, že mě tam někdo uvidí. Trvalo mi několik let, než jsem se opravdu odhodlala za ním přijít a omluvit se. Tak dlouhou dobu mi to vrtalo v hlavě a sžíralo mě to. Bohužel, když jsem jednoho dne tu odvahu našla, zjistila jsem, že už tam jsou dávno jiní koně a jiní lidé. Bujnochovi se odstěhovali, mi neznámo kam...

Já s Princeznou, dcerou Benhoora a Laskony.

Já trénuji sestru na wesh pony kobylce Laskonce.

Delší dobu jsem nejezdila. Jak to ale bývá u holek zblázněných do koní, začala jsem mít abstinenční příznaky a začala jsem shánět ježdění kde se dalo. Shoda náhod mě přivedla do Polanky k panu Hanusovi. Chvíli jsem myslela, že to bude fajn, ale postupem času se začalo ukazovat, že ne tak docela. Sice jsem měla v jistém smyslu volnou ruku, ale to bylo spíše z majitelovy lenosti. Mohla jsem totiž trénovat v ježdění svou mladší sestru. Ano - správně. Do této stáje jsem chodila se sestrou i s mamkou. Sestra jezdila na welsh poničce Laskonce, mamka strídavě na Citě a Citadele (obě plemene český teplokrevník) a já jsem měla tu čest jezdit bývalého dostiháka Benhoora. Ne že bych byla pyšná na to, že jezdil dostihy, ale Benhoor byl charakter, osobnost. Jednu dobu jsem taky jezdila kobylku křížence chladnokrevníka a haflingera Sáru, která byla velmi problematická na tlamu. Bez pákového udidla se s ní nedalo hnout. Mi se citlivým přístupem a hodinama strávenýma v jejím sedle podařilo tento problém trošku odbourat, bohužel mi ale okolnosti nedovolily s tím pokračovat. Vrátím se ale k Benhoorovi. S Benhoorem jsem dokázala navázat krásný vztah. Vztah s tímto koněm překonal všechny vztahy. Když mě slyšel přicházet do stáje, řehtal mi na pozdrav. Žárlil, když jsem pečovala o jiného koně a v mé přítomnosti si v boxe lehal a nechával se drbat. Benhoor je to jediné co mě trápí když si vzpomenu na odchod. Jednoho dne se Citě narodila dvě hříbata. Obě mrtvá. Strakatý hřebeček a plavá kobylka, která mohla být moje. Když jsem přišla do stáje a slyšela jsem naříkat kobylu, která přišla o své hříbata, nemohla jsem to unést. Byl to pláč matky, která volá své děti. Byl to tak trýznivý a bolestný zvuk, který se nedá ani popsat. ten den jsem probrečela v Benhoorově hřívě. Tahle okolnost a mnoho dalších mě přesvědčily o tom, že s těmito lidmi nechci nic mít - i za cenu, že tak ztratím Benjiho. Neobviňovala bych někoho ze smrti hříbat, ale ono to mělo více okolností proč si myslím, že si to mohu dovolit. Cita trpěla na hnilobu kopyt. Ten kdo se v koních moc nevyzná neví, že je to pro koně velmi bolestné a vyčerpávající. V takovém stavu by kobyla neměla být vůbec připuštěna, protože březí musí na kopytech nést i váhu hříběte a to jí zrovna moc neprospívá. Cita byla navíc připuštěna v porovnání s ní s malým hřebcem (jen proto že byl strakatý), což by teoreticky taky mohlo přinést komplikace, a když ne, tak mám ještě jednu věc, která to zapříčinit mohla. Cita byla ježděna pod sedlem příliš dlouhou dobu. Myslím tím, že byla ježděna ve stupni těhotenství, kdy by už měla mít kobyla klid. Teď už si snad nikdo z vás nebude myslet, že jsem padlá na hlavu. Já z tama prostě musela odejít.

Já a Benhoor před vyjížďkou.

Dnes už - kromě občasných vyjížděk ve westernovém sedle - nejezdím. Není kde a vlastně ani kdy. Žádná stáj v okolí neodpovídá mým požadavkům. Jsem sice o něco vybíravější než jsem bývala, ale vychází to z mých zkušenností. Už bych asi nezačala jezdit jinde než tam, kde mají westernová sedla. Z mých zkušenností je to právě to, co koni vyhovuje nejvíce a nemyslím tím jen to sedlo. Samozřejmě, že přístup ke koním nemůžeme rozlišovat podle typu sedlání a uzdění, ale podle toho, co vlastně pro člověka kůň znamená. Pro mě je to přítel - partner. A už nikdy nebudu jezdit u někoho, kdo má na to jiný názor. To raději oželím ten "nejkrásnější pohled na svět", protože ten kdo to nezažil neví, že ten pohled z utrápeného koně vlastně ani není tak krásný jako se říká.

Já a Lupik při vyjížďce.

Dovětek: Postupem času mi chodí smutné zprávy o smrti mých dřívějších koňských přátel. Mezi námi již není Laskonka, Aloisek a spousty dalších, kteří v článku ani nebyli uvedeni. O některých ani nemám žádné zprávy. V případě že jste jezdili na některém z míst, které jsem zde uvedla, nebo znáte nějakého z koní, kteří jsou uvedeni v sekci koně, napište mi prosím zprávu o tom, jak se jim daří. Nejsou to ale jen špatné zprávy, které se na mě hrnou. Nedávno jsem zjistila, že Jonáš Bujnoch chodí na stejnou školu jako já a dokonce navštěvuje některé shodné předměty. Dali jsme se do řeči a i když si nejsem jistá že ví, o koho přesně jde, si docela rozumíme. Možná zase jednou najdu odvahu a omluvím se za tu "slepičí" blbost kterou jsem provedla... kdo ví... ono už to možná ani nebude potřeba :)